Svatoboři v zemi Kalevově aneb písně ze Sušice v zemi tisíce jezer

Hodiny na sušické radnici odbily půlnoc a hned v prvních minutách 1. července t.r. přijíždí autokar a zastavuje v Lerchově ulici před budovou ZUŠ. Je očekáván členy pěveckého sboru Svatobor. Nakládají se nástroje, kostýmy a zavazadla. V průběhu dalších minut se sjíždí celý sbor.  Když hodiny odbily jednu z půlnoci, zavelel prezident sboru, pan Čáma, odjezd na sever.

Ráno nás na Cínovci uvítala sličná česká policistka dobrým jitrem a touhou vidět naše pasy. Chtěla se asi podívat jak vypadáme, když nejsme rozespalí. Robustní německý policajt jen nakoukl do autobusu, s úsměvem pravil „gut“ a „vídrsén“, mávl rukou a mohli jsme jet. Někteří z nás vzpomínali na doby s celním prohlášením, kontrolou zavazadel a nepříjemných dotazů. Je dobře že je to za námi.

Německá rovina se zdála být nekonečná. Tu a tam pole větrníků, pole a lesy. Dálnici Drážďany – Berlín – Rujána, tak často používané pro naše prázdninové cesty k Baltu, jsem nepoznával. To „tuk –tuk tak-tak“ mi nějak chybělo – no bodejť, je to tu všechno ve výstabě, povrch i motoresty. Na jednom z nich zažívám sborový rituál – Svatoboři v kruhu a uprostřed bábovky, koláče, koláčky, drobné zákusky – radost pohledět, prostě domácí lahůdky s kávou a každý si bere na co má chuť. Zkrátka, je veselo. S takovou partou se rádo cestuje.

Po třinácti hodinách přijíždíme na parkoviště Fährnhafen Sasnitz. Znovu kafujeme, jíme domácí lahůdky a hlavně – zpívá se. Zkouška pod širým nebem které se zatahuje černými mraky. Najednou prší, rychle schovat nástroje i sebe. Čekáme na zelenou k vjezdu do přístaviště. Když znovu vysvitne slunce, pokračuje zkouška. Lidé nás obklopují a diví se…

Čtyři hodiny utekly jako mraky na nebi. V 17 hodin máme konečně zelenou. Nástup na trajekt je zážitek pro všechny. Během několika minut se z útrob lodi vyhrne spousta osobních i nákladních automobilů, dokonce i vlak, a pak nás ta loď sama spolkne. Bloudíme mezi třetíma  sedmým patrem. Najdeme turistickou společnou kabinu, pokocháme se z paluby křídovým pobřežím Rujány a v 8 hodin večer zpívá Svatobor písně cestujícím na ldoi české písně. Potlesk odměňuje zpívání, stejně jako výsledek nerozhodného poločasu fotbalového zápasu ME českých fotbalistů s Řeckem. Cestující v lodní restauraci u televizoru překvapivě fandí nám.

Kolem 22. hodiny nás vítá Trelleborg. Je šero jako ve dne když je pod mrakem a čeká nás noční jízda napříč Švédskem. Cíl – hlavní město STOCKHOLM.

 

Ráno nás vítá uplakaně. Do odjezdu trajektu směr Finsko máme 8 hodin času. Sláva! Můžeme se zde poohlédnout po pokladech odvezených po třicetileté válce z českých zemích. Jsou však dobře ukryty, a tak obdivujeme alespoň staré město, radnici, královský palác, kostel se sv. Jiřím, Vasamuset a další památky. Utrmáceni očekáváme nástup na trajekt, kde se budeme moci uložit do postelí. Hrůza jímá některé citlivější členky sboru, když na palubě lodi zjišťují, že se právě nalézají pod hladinou Baltu a že tady v malé čtyřlůžkové kajutě budou muset přespat.

 

Večer na otevřené palubě dal s pohledem na moře zapomenout na příští hodiny strávené pod jeho hladinou. Sledujeme noční život na lodi – bary, diskotéky, restaurace, obchody. Může zde cestovat až dva tisíce cestujících a se zvědavostí suchozemců prolézáme loď, kde se dá. Noc pod vodou jsme ve zdraví všichni přežili. Ráno, třetí den cesty je zase ubrečené. Pobřeží Finska se hlásí ostrůvky. Projíždíme úzkým průlivem, kde se zdá, že loď mezi skalami a pevností nepropluje. Vjíždíme do zátoky, na jejíchž březích se rozkládá hlavní město Finska Helsinky. Konečně! Ze sedmého patra lodi vstupujeme do dlouhého rukávu, kterým se s davem cestujících na běžícím chodníku dostáváme na pevnou zem. „Sláva“ jásáme.

S nápisem Sušice nás vítá sbormistryně pěveckého sboru z Espoo. Nastupujeme do autobusu, který byl stejně jako my vyvržen na pobřeží, a ujíždíme do satelitního města Helsink – Espoo, s dvěma stovkami tisíc obyvatel a pětadevadesáti jezery.
Město se rozkládá na padesáti kilometrech pobřeží moře a jezer, takže není poznat, jestli jste u moře nebo u jezera. Je to druhé největší město Finska, původně stavěné jako olympijská vesnice pro hry v roce 1952.
Tady někde v univerzitním městečku bydlel i náš Emil Zátopek s ženou Danou. Po hodině jízdy zastavujeme v areálu s obchodním a kulturním střediskem. Převlékání do krojů, společná zkouška s domácím sborem a ve 12.00 místního času máme první společné vystoupení. Lidé se zastavují a poslouchají.
Po vystoupení se k nám hlásí starší muž, který prý obchodoval v Čechách, a lámanou češtinou vzpomínal na píseň „Nedaleko od Trenčína“…. A tak mu ji zpíváme a muž dojetím slzí.
Odpolední program v Espoo byl pestrý. Naši hostitelé nás vzali na prohlídku města, na něž jsou patřičně hrdi. Je to město v přírodě. Bydleli zde olympionici v roce 1952 a taky váš „Satupeka“ (Zátopek) – nezapomínají na něj. Stavělo se tak, že prý budovatelé museli za každý zbytečně poražený strom odevzdat jednu láhev vína – takže si každý rozmyslel nějaký strom porazit. Požadavkem bylo, aby si každý hned za domem mohl připnout běžky a jet. V létě se tu prohánějí cyklisté, jejichž kola stojí volně před domy.
Potkáváme chodce, především důchodce, se dvěma upravenými lyžařskými hůlkami. Prý tento pohyb prospívá srdci a pažím. Město se stále staví. Žel, kolem supermarketů a výškových budov je již více asfaltových parkovišť než zeleně, nové výstavbě vévodí skleněná výšková budova finského superpodniku Nokia.
Za borovým lesem se náhle na mírném kopečku objevila nejstarší budova v Espoo. Kostelík z roku 1480. Původně jednolodní kamenný kostel s gotickou klenbou a pozdější dřevěnou přístavbou tvoří uvnitř kostelíka kříž. Má prostou výzdobu. Místo oltáře je velké prosklené okno s vyobrazením Ježíše Krista. Fresky na stropě a po stěnách nás zavedly do historie. Kostel je často využíván jako koncertní síň, k svatbám a jiným společenským akcím. O krásné akustice se hned přesvědčujeme, když naším zpěvem poděkujeme finským přátelům.
A jedeme dál. Autobus zastavuje mezi domy a my se najednou ocitáme na břehu zátoky. Jezero nebo moře? Namáčím prst – moře…
Dvoupatrové domy s balkony, oblázkové chodníky těsně nad vodou, keře, květiny, nádhera! Všechno podřízeno přírodě a … lidem.
Průvodci nás vedou mezi domy, kde se krčí dřevěná stavba. Je to stará budova vesnické školy z počátku 19. století. Dnes je klubem s bohatou mimoškolní a zájmovou činností – Kahvi Kaisa. Dřevěné lavice, stoly, podlaha, dřevěný strop, školní obrazy, dobové fotografie školáků, vycpaniny, cihly i staré nádobí a kamna s pecí. To je úcta k historii i ke škole! Jen jeden příklad od nás znám – péči o školu a historii v Horách Matky Boží.
V bývalém učitelském bytě jsou stoly plné jídla – vyber si podle chuti. To je ovšem nabídka k přecpání.
Následoval večer plný zpěvu a muzikantského trumfování. Oba soubory se předháněly v melodiích a tanci. I sem se již vloudila audio a video technika – pořádala se soutěž ve zpěvu populárních šlágrů podle videoklipů (karaoke). Nenechali jsme se zahanbit.
Ani se nám nechtělo odejít z toho krásného finsko – českého večera, když o půlnoci bylo takové světlo, jako u nás v době večerníčku.
Program na neděli počítal s naší účastí a koncertem na slavnostní mši v městečku Nurmijärven. Dřevěný luteránský kostel (1793) stojí na mírném návrší s parčíkem a dvěma hřbitovy – civilním a vojenským, kde jsou pohřbeny oběti dvou válek: rusko-finské a finsko-německé. Tvrdé připomenutí historie 20. století. Vnitřek kostela opět ve varu kříže. Pár připomínek k programu a už se scházejí věřící.
Staří, mladí, celé rodiny a naši známí z finského sboru. Všichni si u vchodu vyzvedávají program mše s natištěnými písněmi i s notovým záznamem. Zpívání věřících, kněze, vstupy Svatoboru pro mě byly překvapivé a nezapomenutelné. Na „svatoboří“ zpívání „Pie Jesu“ při přijímání určitě nezapomenou ani finští věřící, ani my. Luteránské přijímání je podobojí. Překvapily nás malé stříbrné kalichy na krev Páně i rozdávání a přijímání těla Božího jako kousku chleba. Svatoboru ještě patřil koncertní závěr mše. Byl odměněn potleskem přítomných a poděkováním kněze.

Křest
Městečko nám zůstalo utajeno mezi stromy. Jedeme na oběd. Autobus nás vezl úzkou lesní cestou. Mezi borovicemi stála náhle řada dřevěných staveb. ubytovací budovy, velká dřevěná stavba kuchyně s jídelnou, učebnami, hernami. Před ní zvonička. Několik malých amfiteátrů v lese se sedačkami, ohništi uprostřed a kříži v čele, jakoby přírodní modlitebny. Finský dětský tábor, nebo škola v přírodě, ale opravdu v přírodě.
Ve vkusně zařízené jídelně byla samoobsluha. Kuchařky byly usměvavé a ochotně nás obsluhovaly. Jako dík za oběd jsme kuchařkám předali drobné dárky o Sušici a také jsme jim po našem zazpívali. Sbormistr si zadirigoval s půl metru dlouhou vidličkou, která patřila členům finského sboru. Po obědě jsme šli zkusit teplotu a čistotu jezera s názvem Sääksi, někteří mladí a noví členové souboru budou na tento den vzpomínat, protože zde, v jednom ze 180 tisíc jezer Finska, došlo k jejich svatobořímu křtu. K úžasu finských přátel a k radosti nás Čechů byli nemilosrdně a nečekaně i v oblečení vhozeni do čisté, průzračné, ale studené vody jezera.